Identity, středobody, kontroloři a jiní hrdobci

Obvykle si myslíme, že jsme něčím, resp. že jsme někým. Jsme takový středobod života, kolem kterého se vše točí. A navíc máme identitu. Jsme na ni hrdí, držíme se jí a jen tak se jí nevzdáme. Ale bytí takovým (i kdyby milým) hrdobcem nás možná nikdy neposune ke svobodě a lehkosti života.

Dokud sami sebe totiž neztratíme (neuhneme si z cesty) – nemůžeme vlastně najít svou opravdovou esenci.

V mé zkušenosti toto neprozkoumané trvání na své identitě – je zpravidla nejen středodobodem života, ale i středobodem prožívaného utrpení. Protože tento neprozkoumaný „někdo“ se celý život snaží vše kontrolovat a dosáhnout své vlastní vysněné verze v neexistující budoucnosti (a k tomu ještě vysněné verze kombinace okolností, které by chtěl „tam venku“ prožívat.) Mít více bezpečí. Mít více kontroly. Mít více požitků (i kdyby těch tzv. duchovních) A utéct prožitkům, které má zařazeny jako nepříjemné.

Pokud jsme ponořeni v příběhu života, což je (aniž tušíme!) často spíše myšlenkový svět – tak svou identitu nezkoumáme, prostě se to vše tak nějak odehrává – žijeme den za dnem, staráme se o rodinu, pracujeme, bavíme se, snažíme se vydělat více peněz, snažíme se méně se trápit, zpracovat emoce, traumata, být lepším, dosáhnout osvícení, prostě cokoli, co se v našich životech dokola odehrává.

Ten, kdo právě čte tyto řádky… Obvykle si myslíme, že to jsem přeci já! Já jsem člověk. Mám tělo a mysl a myslím si, že jsem individuální jednotka oddělená od světa tam venku. Na této neprozkoumané domněnce pak stavíme celé pojetí toho, co je život…

Co začít hezky o začátku. Jsme naživu, to bezpochyby. Ale jako co? Co je tou naší identitou?

Je naší identitou to, čemu říkáme tělo? O kterém téměř celý den až na výjimky ani nevíme? Je možné, že naší identitou je něco, co si ani nelze plně uvědomit? Protože jakmile se uvědomíme jednu část (nohu), tak zapomeneme na další část (ucho) a když si uvědomíme nohu i ucho, zapomeme si uvědomit dech:) atd. (Vyzkoušejte sami, uvidíte, že to, co z těla vnímáme, je totálně proměnlivé a nikdy nepojmeme vše.)

Je naší identitou něco, co každou noc zmizí?

Je možné, že naší identitou je něco, co z každého úhlu vypadá úplně jinak? Která ta verze tvaru těla je ta správná, kterou jsme opravdu my? Z dálky vypadáme jako trpaslík, zblízka zas jako obr, vyšší než celý svět na horizontu za ním.

Je možné, že naší identitou je něco, co se neustále mění? Jinak to vypadalo, když nám bylo 5 let a jinak to vypadá teď?

Jsme myšlenkami, které se objevují samy, ihned mizí a v noci třeba i zmizí úplně?

Jsme oddělenou částečkou života, která se pohybuje jako individuální jednotka zbytem (celkem) života?

Jsme vůbec něčím, co lze poznat jako objekt? (tělo i myšlenky totiž známe jako objekty uvědomování…)  Všimli jste si toho, že žádný objekt ve vašem prožitku nemá schopnost si uvědomovat!? Je tedy možné, že bychom opravdu byli nevědomým objektem?

Nebo jsme někým či spíše něčím, co život prožívá? A můžeme tento princip poznat? Pokud ano, nebude opět objektem našeho prožívání?

Budeme opravdu schopni trvat na své dosavadní identitě, ikdyž tuto domněnku původní neprozkoumané identity s otevřeností prozkoumáme?

Před prozkoumáním jsem to také neviděl, ale jakmile jsem to spatřil, vím, že nemůžu být v jádru kterýmkoli z jednotlivých objektů světa (čili ani tělem, ani myšlenkou, ani jakoukoli jinou představou). A není to nic tajuplného, nepotřebuju k tomu žádnou speciální techniku, prostě jen otevřenost se podívat.

.

.

.

Nemůžu samozřejmě popřít, že se tu děje to, čemu říkáme tělo, mysl, osobnost, svět – ale svou pravou identitu v ničem z toho nejsem schopen najít. Bez myšlenky, která by to intepretovala – skrz bezprostřední zkušenost – to vše vypadá jako celek. Jedna věc. Ne-věc. Druhé není. Nic nechybí, nic není navíc. A je to přesně takové, jaké to je. 

Nebudeme prostě schopni poznat svou pravdou identitu, dokud si (tak, jak se známe nyní) neuhneme z cesty! Teprve pak můžeme nahlédnout, že naší identitou je ne-identita.

Jsme nepoznatelní a přesto tu jsme. Totální mystérium a zároveň totálně běžnodenní zkušenost.

Samozřejmě toho se ten člověk, za kterého se podkládáme (naše neprozkoumaná identita), bojí, protože o sebe vlastně přichází.

Ale pokud udělá tento krok-nekrok… Může se objevit plnost života, bezprostřednost teď a tady. Život přesně takový jaký je, s čímkoli co se objevuje.

A je to i hrdost na svou identitu, tělo, mysl – díky které nevědomky svou neomezenou neměnnou podstatu redukujeme na něco, co je omezené, co se nonstop mění. A pak chceme kontrolovat a chytit v námi vysněném tvaru i divoký život tam venku… A trpíme… Identita hrdobce toužící kontrolovat nás místo k lehkosti a svobodě stahuje do nekonečného kolotoče trápení, které možná není tak úplně nutné.

Pokud se chcete podívat za svou nynější identitu a objevit svou ne-identitu, zvu vás srdečně na workshop, kde přesně toto zkoumáme. 

PS: Pokud jste dočetli tento delší článek až do konce, je velice pravděpodobné, že jste otevřeni tomu, se podívat na svět „mýma očima“. Tak až se někdy podmínky sejdou, rád vás potkám;)

Martin Bohuš
Fascinuje mě zkoumání přítomného okamžiku skrz přímou zkušenost. Ukazuji lidem, jak díky tomu objevit lehkost a svobodu uprostřed běžného života. Inspiruji k znovuobjevení úžasu nad tím, co máme přímo před očima. Můj příběh si přečtěte zde. >>
Komentáře